Když jsem jednoho zimního večera dorazil zpátky z Prahy do našeho městečka, tak jsem u večeře zjistil, že mě při skousnutí bolí zub – osmička vlevo dole. To, kdyby tu byl mezi vámi snad zubař, nám ostatním stačí, když se řekne, že zub bolí. Tomu rozumí každý a každý s podobně postiženým cítíme.
Říkám manželce, už to nebudu odkládat a zítra si z práce odskočím k zubaři, máme ho přímo v budově. Jenže během hodiny se ta bolest vystupňovala a já musel začít ten zub ochlazovat vodou, to vždy pak na chvilku přestalo bolet, jinak se to nedalo vydržet, a tak jsem se rozhodl, že budu muset odjet už prvním ranním autobusem do Prahy do Vladislavovy ulice na zubní pohotovost. Znáte to – v takovém případě se snažíte čas na hodinách přímo posunovat očima. První autobus odjížděl ve 4:05. Do postele jsem si vůbec nelehal, v chladu na balkoně mi bylo nejlépe. Ve 3:45 už jsem stepoval na stanici a pro chlazení jsem si nesl v hadrové tašce velkou flašku od vodky (PET lahve ještě u nás nebyly) plnou studené vody a rozvrhl si, kolik si smím kdy loknout, aby mi ta chladící tekutina vydržela až do Prahy. Autobus konečně přijel a já jel vstříc pomoci. Ale to teplo udělalo špatně zubu a já si musel dát proti původnímu plánu velice brzo první pořádný lok k utišení té nesnesitelné bolesti. V tom opustila průvodčí svoje místo kousek ode mne a šla k řidiči, nic nenormálního, tak to bylo často, pak si povídala s řidičem třeba až do Prahy. Ale tentokrát byla změna, na příští stanici řidič zastavil a oba mne požádali, abych vystoupil, že nemíní uklízet poblitý autobus. Mysleli si, že se vracím asi z flámu a že jsem dostal na cestu ještě láhev vodky. Povídám, že jsou bohužel na omylu a že mám velké bolesti, celou situaci okamžitě pochopili a navíc se mne ptali, zda nepotřebuji prášek, že mají něco v lékárničce. Měl jsem svoje, ale to nezabíralo, a tak jsme upalovali ku Praze. Já doslova utíkal ulicemi z Florence do té Vladislavovy, a když jsem vstoupil do té čekárny, tak tam byli asi tři lidé. Já si ani nesedal, láhev jsem vypil - moc to bolelo a chodil tam jako lev v kleci, šel jsem rovnou dovnitř, ti v čekárně už tam tvrdli po injekci. Akce to měla být rychlá, injekce, pak zkouška, zda už jsem dřevěný, pak chyt a nic a zase chyt a nic, tak injekce ještě jedna a skalpel a kleště a zub byl konečně venku a v dásni díra, jako nora pro medvěda a krve jako od vola. Dostal jsem poprvé v životě na dva dny neschopenku od zubaře, protože jsem měl prý zahnutý kořen a musel tam i něco šít a nevylučoval, že to bude i bolet – měl jsem jít pak na kontrolu ke svému doktorovi, sestra mi na cestu dala ještě do ruky balík buničité vaty, abych to neplival na zem. Zatím to ale vůbec nebolelo a já snad po té injekci a náhlé úlevě byl i trochu v náladě i bez té vodky – bylo mi rázem nějak do zpěvu. Vyšel jsem ven na chodník do šera a slyším nějaké sténání, pak zase a zase, ale nikoho v tom šeru nevidím. Ozývá se to někde mezi těmi zaparkovanými auty - odspodu, to místo jsem musel přejít, protože je to nyní slabší, ale zase to slyším a dokonce je to hluboké vzdychání. Tak si říkám, někdo šel k zubaři a udělalo se mu z toho všeho asi špatně. Tak dobře, mojí povinností je mu přece pomoci, vždyť mi před chvílí nebylo o moc lépe. Tak jdu za tím hlasem – jo – konečně vidím nějakou skrčenou tmavou postavu v kabátě v hroudách špinavého sněhu a vedle sebe má nějakou neforemnou tašku – ne - ranec to je a u druhé ruky má o auto opřenou hůl. Když k ní přicházím, abych ji pomohl, tak se jí cestou ptám: „Potřebujete nějakou pomoc, je vám špatně?“ V duchu si opakuji, jak se dělá umělé dýchání a masáž srdce, pak to zavrhnu – ne - raději pak doběhnu zpátky k těm zubařům. Pak zničeho nic přestane ta osoba vzlykat a dělat ty divné zvuky a popadne tu hůl a začne s ní šermovat nad svou hlavou za účelem sebeobrany a huhlá: „Vypadni smrade, drž hubu a nech mi na pokoji!“.Jo - už jsem to pochopil nosem, ta paní, asi bezdomovkyně, tam jen vykonávala mezi auty svou velkou - převelikou potřebu a nechtěla být rušena. No – nic – zeptal jsem se, nemusela to být přece jenom ta sranda a je lepší, že to tedy byla, než třeba infarkt myokardu. Tak jsem šel zpátky na Florenc, domů mě vezla ta stejná posádka, jako před zákrokem a díra po zubu se v dásni hojila naštěstí bez problémů a ten dobrý skutek jsem měl ten den ještě před sebou. (O jaký se jednalo, sdělí na vyžádání moje žena) :)
