Literární obývák „U MLSNÉ BRITNEY“ VII
Úvodní foto: Jan Zelenka

Literární obývák „U MLSNÉ BRITNEY“ VII

13. 6. 2021

O zbytečných lidech

Tentokrát jsme zvolili vážnější téma. Když literární obývák, tak o literatuře. Předmětem našich diskusí byla několikrát literatura ruská, zejména „zbytečný člověk“. Mé zaujetí tímto rozporuplným charakterem se zrodilo při mém studiu ruštiny na Pedagogické fakultě UK.

„Zbytečný člověk“ je jedinečný fenomén ve světové literatuře, literární hrdina charakteristický pro díla ruských spisovatelů 40.- 50. let 19. století. Obvykle je to člověk velmi schopný, který nemůže realizovat své nadání v prostředí nikolajevského Ruska. Poprvé tento pojem užil I. S. Turgeněv v povídce Deník zbytečného člověka (Дневник лишнего человека) v roce 1850.

Jeho rané a nejtypičtější příklady jsou Puškinův Evžen Oněgin, Lermontovův Hrdina naší doby Pečorin a Čackij z veršované komedie A. S. Gribojedova Hoře z rozumu (Горе от ума).

Ačkoliv patří k vyšším společenským vrstvám, cítí, že je mu šlechtický stav cizí. Nenašel sám sebe a své poslání v životě, nepřijal žádnou sociální roli ve společnosti, cítí se osamocen a nikým nepochopen. Protože nemá jiné perspektivy seberealizace, v podstatě tráví čas zahálkou a jalovými zábavami. Takový způsob života nedokáže zmírnit jeho nudu, což vede k soubojům, hazardním hrám a jinému sebedestruktivnímu chování. K jeho charakteristickým vlastnostem patří psychická únava, hluboká skepse, rozpor mezi slovy a činy a společenská pasivita.

V románu Evžen Oněgin byla poprvé v ruské literatuře představena v celé šíři a pravdivě celá historická epocha. Puškin odmítá nevolnický způsob života, učí nenávidět bezobsažný život, egoismus, narcismus, okoralé srdce. Současně vyzdvihuje vše krásné, lidské, nezbytnost propojení ruské kultury s lidem.

Pečorin svou osobností vyčnívá nad ostatními lidmi; je vzdělaný, talentovaný, statečný, energický. Současně je k lidem lhostejný, neschopný skutečné lásky a přátelství, je individuta a egoista. Touží po životě, snaží se být stále lepší, kriticky posuzuje své chování.

Mnohým se při vyslovení pojmu „zbytečný člověk“ ale nejspíš vybaví Gončarovův Oblomov. Možná také Oleg Tabakov, který ho geniálně zahrál ve filmu z roku 1979.

Oblomovov má spolu s vlastnostmi zápornými – lenivostí, pasivitou, slabou vůlí a požitkářstvím - i mnohé vlastnosti kladné: čestnost, humánnost a schopnost velké lásky a přátelství. Gončarov ukazuje, že špatné Oblomovovy vlastnosti jsou produktem doby, feudálně – nevolnického života. Čestnost Oblomova, ležícího na pohovce, se nijak neprojevuje. Naopak coby lenivý a apatický se nedokáže vzepřít lži a podlosti. Schopnost intenzivně milovat v něm potlačuje strach z nezbytnosti být aktivní, vzít na sebe odpovědnost za milovaného člověka. Humánnost Oblomova nepřekračuje hranice rozhovorů a snění.

V románu poprvé zaznělo z úst Oblomovova přítele Štolce slovo oblomovština. Později ho začal užívat i sám Oblomov. Oblomovština je váhavost, trpné poddávání se; symbol naprosté apatie k životu a obrovské lenosti, člověka zbytečného pro společnost, vědomé odmítání normálního života.

Vývojově mladší typ představuje hlavní postava Gercenova románu Kdo je vinen? (Кто виноват?, 1847) a hrdinové raných děl Turgeněva (romány Rudin, 1856 a Šlechtické hnízdo /Дворянское гнездо/, 1859). 

V Tolstého Vojně a míru (1863 – 1869) je typickým představitelem zbytečného člověka na počátku 19. století Pierr Bezuchov. (Skvěle zahraný režisérem filmu S. Bondarčukem.)

O zbytečných lidech byly napsány tisíce stran. Zde jsem se pokusila pouze vystihnout jejich základní podstatu. Těším se na Jendovo zasvěcené pokračování, které představí zbytečné lidi v širším kontextu.

 

Zdroje:

Aбрамович, Г. Л.: Bведение в литературоведение. Mосква,  „Просвещение“ 1975

M. Ю. Лермонтов: Cтихотворения. Герой нашего времени. Mосква, Детская литература 1978

Пушкин A. C.:  Избранное. Mосква,  „Mоск. рабочий“ 1975

https://картаслов.ру/значение-слова/лишний+человек

Oбраз лишнего человека в русской литературе. https://spravochnick.ru/literatura/russkaya_literatura/obraz_lishnego_cheloveka_v_russkoy_literature/

Foto: http//www.kulturni-noviny.cz

 

                                                                    

Když jsem krátce po maturitě jezdil dva roky do vysočanské Pragovky, objevil jsem kousek od nádraží, v Dlážděné ulici, antikvariát. Raději jsem si nechával ujet vlak domů, ale několik místností, plných knih, které jsem si mohl prohlížet a zase je vracet zpět a přitom nasávat tu zvláštní vůni, která prostupovala celým obchodem, to bylo pro mne příliš lákavé. A pokaždé jsem si nějakou knihu koupil. Především Verneovky a cestopisy.

Velice brzy jsem tam ale objevil, formátem sice malé, ale krásnou, raženou celoplátěnou vazbou opatřené knihy z pražského vydavatelství J. Otty. Byla to Ruská knihovna. Jedna kniha za pět korun. Začetl jsem se tam do Čechovových povídek a byl jsem ztracen. Zpočátku jsem si vybíral Puškina, Čechova, Turgeněva, Gončarova, ale jak jsem postupně ruské autory poznával, během několika měsíců jsem jim Ruskou knihovnu vybral celou. Procházel jsem i druhý velký pražský antikvariát v ulici 28. října.

A právě v této ruské klasice jsem poznal typ „zbytečného člověka.“ Nebudu tento charakterový rys ruského člověka té doby zde rozvádět, neboť to v první části našeho článku již velice výstižně a fundovaně učinila Věrka. Jen bych k tomuto typu bezcílného a egoistického ruského intelektuála doplnil jeden zajímavý fakt. Jako protiváha k tomuto charakteru člověka se často vyskytuje v tehdejší literatuře typická ruská dívka, plná energie a životní síly. Tento krásný ženský typ můžeme pozorovat již u Puškinovy Taťány či Gončarovovy Olgy z Oblomova. Objevuje se i v Turgeněvových novelách.

V této části našeho společného článku se chci ale spíše zmínit o podstatě ruské klasické literatury, uvést ji do kontextu doby a ozřejmit jeden její charakteristický rys, kterým je nihilismus.

Skoro celé 19. století je dnes považováno za zlatý věk ruské literatury. Po skvělé době ruského romantického básnictví, ve třicátých a čtyřicátých letech, reprezentované především Alexandrem Sergejevičem Puškinem, Michailem Jurjevičem Lermontovem, později Nikolajem Alexejevičem Někrasovem a dalšími, přichází doba až drsně realistické „ruské klasiky“, která obohatila nejen ruskou, ale i světovou literaturu o celou řadu vynikajících spisovatelů.

Anton Pavlovič Čechov, Ivan Sergejevič Turgeněv, Ivan Alexandrovič Gončarov, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Alexandr Ivanovič Gercen, Nikolaj Vasiljevič Gogol a celá řada dalších, méně známých spisovatelů a dramatiků. Ruská literatura zažívá v té době značný rozmach, přesto, že je carským dvorem neustále omezována svoboda tisku a posilována cenzura.

Do literatury vstupuje, kromě šlechticů, intelektuálů a nejrůznějších činovníků, s velkou silou a šíří i obyčejný ruský člověk. Mužik – nevolník, či drobný obchodník a s nimi i život prostého lidu v tehdejší ruské společnosti. Literatura dostává sociální rozměr a objevuje se v ní láska k národu i víra v jeho skryté síly. Ale také lítost nad ponížením národa. Ruská literatura získává v té době definitivně přívlastek světová.

Jejím velmi rozšířeným fenoménem se stává nihilismus. Je tématem, které je v tehdejší ruské literatuře velmi rozšířené. Odráží až depresivní situaci carského Ruska, ubíjející bezvýchodnost provinčního života, vědomí existenční nejistoty, pocity smutku a marnosti z životních automatismů a bezcílného života. V ruské klasické literatuře je to velmi palčivé téma. Objevuje se, více, či méně, u všech již výše zmíněných autorů. V jejich dílech se zobrazuje společnost, rozežíraná násilím, amorální nevolnickou kulturou, korupcí, společnost s negativním postojem ke všeobecně přijímaným mravním, kulturním a společenským hodnotám.

Vědomí nejistoty, neuchopitelnosti smyslu života, vede k pocitu smutku a pomíjivé marnosti a konečně až k depresi z „mrtvého“ života. V ruské literatuře 50. – 70. let tak můžeme pozorovat i určitý přesah ze starší literatury romantické. Dá se to zhruba vyjádřit jako bolest z poznání. Poznání toho, že se ztrátou víry v budoucnost ztrácí život svůj smysl a cíl. Velkolepá ruská klasická literatura se zrodila právě z těchto neutěšených poměrů carského režimu, který svou neomezenou mocí negoval jakýkoli progresivní vývoj.

Pokud bychom tyto skutečnosti zobecnili, můžeme říci, že existenčně těžká a depresivní doba s těžko odhadnutelným vývojem byla většinou živnou půdou pro zrod velkých osobností a velkých myšlenek, přesahujících rámec své doby. Hlubší pohled do historie tento fakt potvrzuje. A naopak, poklidná doba, probíhající bez velkých politických a ekonomických zvratů, jen těžko může velké myšlenky zrodit.

Ruská klasická literatura mne zaujala již jako mladíka po maturitě. A ten zájem o ni u mne přetrval až do dnešních dnů. Je to něco, co svým obsahem, zvláštní poetikou a výstižnou charakteristikou své doby nemá ve světové literatuře obdobu.

 

 

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/Nihilismus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zbytečný člověk

https://cs.wikipedia.org/wiki/Naturální škola

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ruská_literatura/Zlatý věk ruské literatury (1830–1900)

Hrubý J.: Ivan Alexandrovič Gončarov, J. Otto, 1900

Hrubý J.: Alexandr Sergejevič Puškin, J. Otto, 1900

Foto: autor

 

 

Autoři: Věra Ježková a Jan Zelenka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 18. týden

Tento týden budou otázky v kvízu na téma "Psi". Protože je mezi vámi, čtenáři, mnoho pejskařů, jistě si s otázkami snadno poradíte...