Bylo mi tak něco mezi šesti , sedmi lety - padesátá léta, Vysočany - naše ulice Čihákova hned za naším domem se prodlužovala o celý blok domů z obou stran. Tam bylo také postaveno divadlo Gong, kam jsem chodil s mladší ségrou na pohádky, abych pak toto bydliště v jedenácti letech opustil, ale asi v pětadvaceti se do těch míst vrátil a v tom divadle Gong se ve funkci rekvizitáře ČST podílel na soutěžním pořadu "Deset stupňů ke zlaté".
To by na úvod do prostředí úplně stačilo, tak honem do toho mého malého hororového příběhu malého kluka. V době té výstavby se v neděli pohybovala po těch staveništích naše klukovská parta asi až patnáctičlenná tvořená dětmi ve věku tak od šesti do třinácti let. Všude bylo napsáno “VSTUP ZAKÁZÁN”, což jsme považovali za pozvánku, abychom zjistili, co je tam tak zajímavého.
Jednou jsme se tak valili tím staveništěm s hurónským pokřikem, že hlídač jde a už jsme byli za plotem a už zbývalo jen přeběhnout takovou jámu v zemi, kde byl nějaký ventil, snad pro plyn, která byla provizorně zakryta jen dlouhými prkny, tak kolem pěti metrů, a už jsme byli z dosahu hlídače.
Do našeho křiku se přidala mladá maminka, která na nás řvala, abychom ztichli, protože vozila v kočárku plačící miminko sem a zase asi po chvilce někam zpátky, kde zmizela za domem. Tak jsem ji pozoroval už jen já, všichni se už rozptýlili do naší ulice.
Už byl jen rázem klid, nikdo nikde, jen se pravidelně objevovala v mém zorném poli ta paní s tím kočárkem jen několik metrů ode mne. Co se stalo? Všichni kluci přes tu jámu přeběhli a jak po těch prknech běželi, tak ta prkna pod jejich vahou nadskakovala až se rozestoupila a já, který běžel poslední, jsem do té mezery zapadnul až do podpaží. Když jsem se snažil z toho zajetí vymanit a opíral se rukama o kraj těch prken, tak ta mne naopak svírala kolem těla a já tam byl doslova v pasti.
Ta paní se na mne s výrazem hráče pokeru vždy jen podívala, zda tam ještě sem a zase s tím kočárkem, kterým pohupovala, tak jak to správné maminky dělají, aby miminko uspaly, zmizela na chvíli za tím domem, aby si to za chvíli zase zopakovala.
Moje klukovská čest mi nedovolila na ni zavolat o poprosit ji o pomoc, ona přesně viděla v jaké jsem situaci, možná by s tím kočárem jen odjela a já bych stejně zůstal bez pomoci a ještě ponížen. Docházely mi ale už síly, udělal jsem už dost pokusů, abych se vyprostil a tak jsem se musel rozhodnout pro změnu postupu.
Znamenalo to, dát jednu ruku dolů pod ta prkna a jedno to prkno vyhodit na ta sousední a pak okamžitě vyhodit jednu a pak hned druhou nohu a převalit se na okraj na trávník. Několikrát jsem si to v hlavě přehrál jak budu postupovat. Věděl jsem, že když tam spadnu, tak si musím chránit hlavu a dopadnout musím nejlépe na obě nohy mimo tu hřídel od toho ventilu, která mne děsila svou špičkou asi ze čtyř metrů pode mnou.
Několikrát jsem se z hluboka nedechl a pak jsem vyrazil - šup - pustit jednu ruku a zároveň přenést váhu těla na druhou stranu - vyrazit prkno - rychle nohu nad prkna a hned druhou a převalit se za okraj jámy. Povedlo se - ležím už na krásném jasně zeleném trávníku - zvítězil jsem nad jámou i nad tou paní s kočárkem. Jen jsem tam několik minut ještě ležel a nabíral sílu, abych kolem té paní prošel už se vzpřímenou postavou.
Pak jsem se zvednul a když jsem kolem ní procházel, tak jsem jí řekl: “Chcípni ty svině!” Chtěl jsem jí ještě plivnout na kočárek - nešlo to - neměl jsem žádné sliny - jen sucho a hořkost v puse i v mé zraněné duši. Mnoho nocí se mi ten příběh ve snech opakoval a budil mne, aby mi pak mnohem později pomohl správně zareagovat.
Když jsem čekal se svou ženou a s dalšími asi třiceti rodiči na příjezd autobusu synů z letního tábora jednoho líného teplého podvečera, tak kolem nás jezdil malý kluk na velkém kole pod rámem, stejně jako já kdysi v jeho věku. Tak jsme ho všichni - všech těch asi třicet lidí pozorovali, jak byl hbitý a na tom kole mu nepadnoucím k tělu dělal doslova akrobatické kousky. Krátil nám všem naše čekání. On si zase užíval naše pochvaly. Najednou zmizel, už se za domem neobjevil. Nikdo se nad tím nezarazil, já povídám ženě:”Kam zmizel ten malý čipera?” Ona na to: “Asi šel už domů”, nedalo mi to, zvedl jsem se a udělal pár kroků za dům. Ležel tam na zemi - nehýbal se - zazvonili jsme na jeho maminku - probral se - měl asi otřes mozku - odvezla ho sanitka.
