Každý má něco oblíbeného. Pamatuji si, že maminka ráda dělala vanilkové rohlíčky, ale ty na mě byly moc suché. Já vždy milovala linecké. Teď už takhle nemlsám. Díky za hezký příspěvek včetně receptů

Jani moc krásná básnička. Jeden kalendář za chvíli skončí a na dalším budou zase krásné obrázky které nás budou těšit zase celý rok.

V tomto případě plně souhlasím s názorem psychologa Paula Eckmana. Není jediný, kdo došel k podobnému poznatku. Kdybych měla i za úsměvem hledat špatné úmysly, tak by toho hezkého na světě moc nezbývalo. Patřím k těm, kteří vypadají utrápeně, i když je jim veselo a jsou v pohodě. Mám kamarádku, která si libuje ve starostech a často od ní slýchám větu: "Dnes ale vypadáš zdrchmaně, hned je mi líp." Vím, že co pošlu, to se mi vrátí. Raději jsem za "idiota". S širokým úsměvem se těším na následující příspěvky. Především na ty úsměvné. :-)

Moje snacha letos zorganizovala procházku za Mikulášem pro všechny malé děti z vesnice. Přihlásilo se jich prý asi 30, tak postupovali po skupinkách po označené trase a hledali Mikuláše. Cestou plnili různé mikulášské úkoly. Na konci cesty je čekal Mikuláš s hodným čertem a samozřejmě byly i sladkosti. Prý to obyvatelé vesnice velmi dobře hodnotili, dodržena byla všechna bezpečnostní opatření a všichni měli prima zážitek. Jen já to znám z fotografií.

Každé malé dítě ví, že mobil na stůl nepatří. Je semeništěm bacilů a přenašečem covidu. Kdo si toto nespojí, ten se u nás nenají. Jinak dobré, jako vždy.

Někdy není snadné poslouchat o někom "bývalém", na druhou stranu je však nutno ocenit důvěru. Nic nezastírat a naopak zase pořád nevzpomínat. Tohle bylo akorát. Díky.

Moc jsem tomu sice neporozuměla, ale držím nám seniorům palce.

Děkuji za hezký článek a zajímavé informace o sklářském provozu. Musí to být náročná práce. Ale výsledky našich sklářů v minulosti i dnes zaslouženě sklízejí úspěchy. Těším se na další vzpomínky.

Krátký sestřih mám spojený s dynamickou osobností, například s pěvkyní Dagmar Peckovou nebo s naší Danou Onderkovou, jimž moc sluší.

Jenom na pokračování obdivuji lidskou zručnost a Tvou schopnost to takhle zajímavě podat.

Obdivuhodná práce. Zaujala mne zmínka o tom, že jsou li na jednom předmětu pachové stopy jiných osob, nežli osoby hledané, musí být před hledáním tyto další osoby na místě přítomné. Zajímalo by mne, jak si ze všech těch pachů pes vybere tu správnou. Asi bych odpověď nalezla v této knize....

Také mám ráda rozhledny. Tu co mám nejblíže, je také docela nová. Ale už jsem na ni vylezla několikrát. Moje srdeční záležitost je rozhledna na Žalým. Tam jsem byla jako první ve svém životě a ráda se tam vracím.

Jendo, dobře víš, že tvé průvodce vytvořené před cestou jsem už mnohokrát obdivovala. Tak spíš pro ostatní. To jste určitě nikdy neviděli. Takové přípravy na cesty, z nichž se poučovaly i průvodkyně.

Pobavilo mě to, někdy jsem takhle skočila na keramické cukroví. A také se mi líbí ten výraz heklované, čili podle němčiny uháčkované. Díky, Hani.

Mužů je méně než žen a dřív umírají. Pokud je osamělá žena vdovou, je na tom lépe, než ta rozvedená. Ten vdovský důchod, ten máme za odvahu. Jinak v tom nevidím žádný problém. Prostě to tak je. Předevčírem byla u mne na návštěvě paní, které v létě zemřel přítel. Vdova není, je léta rozvedená. Vdovský důchod nemá, protože není vdova. Je to samostatná, pohotová, inteligentní žena, schopna se sama o sebe postarat. Měla sebou exemplář muže - svého bratra i jeho ženu, vlastně pečovatelku. Ta paní měla toho manžela jako nějaké dítě - toto si dej k jídlu, nezapomeň na prášky, nezapomeň si dát injekci - on je diabetik, ale diabetické pero měla ona u sebe v kabelce. On si ten inzulín píchal před zraky všech v restauraci. No, ještěže mne nic takového nepotkalo. Myslím, toho muže.

Možná proto, že jsem na vojně nikdy nebyla, mám ráda příběhy těch, kteří ji zažili. Obzvláště když nebyly smutné, ale veselé. Jen vzpomínejte dál. :-)

Zdá se mi, že tehdy pro nás hudba znamenala daleko víc (hlavně ta zápaďácká), než dnes, ale možná se mýlím. Já jsem tím taky žila, sháněli jsme desky, hráli na kytaru, nahrávali na magneťák ... hezké vzpomínky.

Jinovatka je taková něžná krajka. Když si tam ještě navíc upřede pavouk sítě, je umění na světě. Hezké !!

Myslím, že každý, kdo jen trochu může, by si měl brát svého blízkého na pár dní domů i v průběhu roku, pokud i ten zdravotně může. Testy oboustranné. Budoucnost bych viděla v dobře zařízených pečovatelských domech, kde by bylo soukromí a náležitá péče . A stejná práva, jako všichni běžní občané. Ta budoucnost už měla být , nebo alespoň na ní už pracovat. Je to na naší lidské společnosti, na tom, kam směřuje me a jaké vyznáváme hodnoty. Nejvyšší hodnota je člověk.

Krásný článek ve stylu "Jak dobro zvítězilo nad zlem". Bohužel se to moc často asi nestává v dnešní době. Přeju vám, že jste zvítězil a našel vhodnou taktiku ! Asi matka na synáčka měla dost velký vliv (naštěstí).