Nádhera. Nemám slov pro vyjádření obdivu nad Vaším umem a umem přírody.

I když na takové předpovídání sama nevěřím, moc mě baví o tom číst :-)

Slovo lockdown jsem na milost nevzala, aktivně ho nepoužívám. Je smutné, že se stalo slovem roku. Také bych si moc přála, aby slovem příštího roku byl nějaký optimistický pojem. Slovo rouška z češtiny jistě nezmizí. Jen ho, doufejme, nebudeme muset užívat my, kteří s rouškou nepřicházíme do styku ve svém zaměstnání. Některé neologismy jsou půvabné, osvěžující.

Marie, moc pěkný článek. Děkuju za něj. A jak jsem si prohlížela fotky, tak jsem si říkala... "U Marie v okolí je krásně..." Lesy mám moc ráda. A moc se mi líbila ta předválečná chata.

Zuzko, tvé verše čtu jedním dechem, spíše ale bez dechu, protože při tom dýchat zapomínám. ♥

Letos jsem tam kvůli covidu nebyla, tak aspoň ty fotky :-).

Tak já to mám jednodušší - patřím do skupiny sangviniků a dokážu si najít radost i tam, kde není. Je ale pravda, že jsem se v nynější situaci stala línější - musím se do činností víc nutit. My důchodci trpíme víc samotou a osaměním. Máme ale své jisté. Nemusíme platit hypotéky, nemusíme pracovat z domova a při tom vyučovat děti v distanční výuce. Nemusíme se bát o práci. Mám hodně koníčků takže se mám čemu věnovat. Chybí mi ale přátelé, posezení v kavárně, nemůžu jít za kulturou, je mi smutno po výuce na U3V. Musíme všichni vydržet, určitě bude líp ....

Danielo, tvůj článek mě velmi zaujal. Moje maminka pracovala v Geologickém průzkumu, později Geoindustrii. Při exkurzi sfárala do nějakého dolu. Protože mám mírnou klaustrofobii, nikdo by mě tam nedostal. Otec byl z hornické Příbrami. Ve městě a jeho okolí jsem strávila jako dítě a dospívající hodně času. Proto mám k horníkům velice kladný vztah.

Zpracovávám alba s fotografiemi a různými dokumenty, máme jich 90. Natočila jsem mj. také rozhovor s rodiči. Je to výpověď nejen o rodině, ale také o době za posledních 40 let.

Internet je jako lidé. Ti toho napovídají! Dám na svoji intuici, ta mě ještě nikdy nezklamala. To spíš já zklamu ji, když jí nevěnuji patřičnou pozornost. Hezké ranní rozjímání. :-)

Pěkné! Povedlo se mi to za 3 minuty. Nejvíc mi dala zabrat osmička. :-)

Vlaďko, vypadá to na další zajímavou zápletku a už se na ní těším. P. S. A při čtení o voňavé kachní pečínce se mi doslova sbíhaly sliny v puse. Mňam. A jsem ráda, že i Marta dělá červené zelí s jablky. Ještě že jsem už po obědě. Jinak nevím, nevím,..... :-) :-)

Tak Čakovice, to je kus mého dětství i mládí. Sice odtud přímo nepocházím, ale na čakovickém koupališti jsem trávila léto a taky z Čakovic byla moje první velká láska. V čakovickém zámku studoval na SVVŠ můj bratr i můj manžel. Já by v tomto období šla do Ctěnic do parku, do Vinoře k rybníkům, cestou na Jenštejn nebo do Satalic do obory. Tam je tolik možností jít do přírody. Jezdím tam ještě občas, protože mám na vinořském hřbitově rodiče. Ale Prahu taky miluju a mám ji prochozenou. Tuto sobotu jsem s kamarádkama za sluníčka absolvovala výlet podle Vltavy z Kralup do Miřejovic a přes Nelahozeves zase do Kralup. Bylo krásné počasí, které nás vylákalo ven.

Jen něco málo fotek mi připomnělo, že jsem tam také byla. Středomoří mě také uchvátilo, ale jak to přišlo, tak také skončilo. A koneckonců jsem měla ráda i ten chladný Balt. Díky za pěkný příspěvek.

Ano, někdy je to úsměvné. U nás v sousedství je například fenka boxera Růženka a kamarádí se s další fenkou jménem Maruška - dobrmankou. Ale když mezi ně vletí rotvajler Josífek, tak už je tu o zábavu postaráno. Hlavně za šera. To si zdejších poměrů neznalý člověk myslí, že jde o nějaký rodinný problém.

Moc pěkná reportáž s krásnými fotografiemi. Takový výlet bych si také dala líbit, díky.

Sláva, kalendář 2021 je na světě....

Věrko, taky ráda chodím, ale musí na to být i počasí, to u nás bohužel delší dobu není. Hole jsou uloženy v kufru auta. :-)

Děkuji za příblížení z cest po Japonsku. Můj sen: Čína, Indie, Japonsko, doufám že v příštím životě, v tomto bych to už určitě nedala a hlavně, mně vše zajímá, tak bych tam musela být alespoň 3 roky a to zase důchod by mi nestačil.

Je zajímavé, že Vyšehrad se původně jmenoval Chrasten (místo porostlé chrastím, houštím) a důstojnější název dostal až později. Když byli naši vnuci malí, rádi jsme tam chodili a manželka jim vykládala příběhy ze Starých pověstí českých. Líbilo se jim to, jen jim bylo divné, proč se Bivoj vláčel do toho vršku s kancem na zádech pěšky, když mohl jet metrem. :-)