Majko, tvůj článek mě potěšil. Island musí být krásný. Pamatuji si dětský vtip: Tatínku, co jsou to gejzíry? Gejzíry? No, to jsou vodopády, co stříkaj pořád nahoru. :-)

Velmi zajímavé, také bych si dala říct na takový výlet. Jen nemám tu kamarádku, která by to zvládla a zajímalo by ji to.

Taky se jí říká zlatonosná. Mám ji také vyfocenou v článku Blatná II. :-)

Napsat pouze, že se mi Váš článek velmi líbí, by bylo hodně málo. Šedesátá léta, v nichž jsem dospívala, považuji dodnes za vrchol kultury a kulturnosti u nás, nejen hudby. Nastupující normalizace a prolínání ideovosti do hudby pro mě znamenaly "propadák", ať už to byli nastupující pěvečtí sólisté nebo i celé soutěže. Je ale pravda, že ani ve světové pop-music jsem nenašla své favority, jako to bylo dříve, upadaly texty, hudba měla většinou jen disco rytmus. Kromě "popíku" jsem měla v 60. letech ráda i tradiční jazz, asi i proto, že jeden můj kamarád hrál ve vysokoškolské kapele, která tento druh hudby provozovala. Plně s Vámi souhlasím v tom, že někdejší zpěváci byli naprosto osobití a hlasově i stylově rozeznatelní, což dnes neplatí a hlavně mladé zpěvačky, vycházející ze Superstar a končící v nejlepším případě v muzikálech, se podobají jako vejce vejci. Chci, pane Hausmanne, napsat v závěru své přesvědčení, že "všechno má svůj čas", tedy i hudba. Pominuly opery, operety, symfonické básně, varhanní skladby a koneckonců i dobrá dechovka. To nejde vrátit zpět nebo kopírovat. Na tom asi nebude nést vinu jen dnešní společnost u nás, i když k celkové nekulturnosti samozřejmě přispívá.

To je horda dětí, to zrovna nemusím. Moře miluju bez dětského řevu. Ale jinak dobrý. :-)

Nikdo, ani žádný fyzioterapeut, o mém těle nemůže vědět víc než já sama. Píši z vlastních zkušeností, vím, že cesta k sebepoznání je trnitá, zato trpělivost přinese růží celou náruč. Vím, že moje bolest je o mě samé a vím, jak si s ní poradit ♥♥♥

Článek pravdivý. Ne vždy to musí končit "jen" komplikacemi. Jeden můj známý takto přišel o manželku, která se mu v lázních zamilovala, děti, i byt. A to už podle mě nejsou "komplikace" ale opravdu velký průšvih.

Lépe bych to já, které voda v r.2002 nenapsala. Ano, bylo to strašné...

Jitko, milá vzpomínka. Já byla tak zvědavá, jak to s Vámi a s klukem dopadne, a ono nic. Jestlipak on na to taky tak vzpomíná?

Příjemnou procházku nikdy neodmítnu. Ať skutečnou či "jen" virtuální. Díky za ni!. :-)

Bohužel, takové případy se stávají. Z okolí znám spoustu takových rodin, kde to podobně vypadá. Někdy i hůř. Není potřeba dětem ve všem vyhovět, splnit jim každé přání a čekat, že se mi někdy odvděčí. Je takové staré pořekladlo: po přízni řízni. O opičí lásce matek bylo napsáno mnoho knih, publikací, každou chvíli je někde uveřejněn podobný článek. A stává se to znovu. Promiňte, ale ty matky si za to mohou, ve většině případů, samy. Mohla bych do redakce poslat ze svého okolí, ze současné doby i z let minulých, takových námětů asi šest.

Děkuji za odkaz. Můj výsledek testu "Zkušený cestovatel".

Jendo, mám velkou radost, že přes mnohá protivenství se ti podařilo knihu dovést do úspěšného konce. Těším se, až ji spolu oslavíme. :-)

Dík za článek, zajímavé jídla ve světě mám ráda. Chutné byly chobotnice, slávky, krevety a různé ryby. Krevety kupujeme i doma a vnuk je umí dobře uvařit.

Naďo, díky za krásné pokračování. V Blatné jsem byla jen krátce, ostatní místa neznám.

Moc milé a vtipné. Díky Vám mám krásné ráno.

Děkuji za článek. O výzvě jsem nevěděla. V době karantény jsem byla sama doma. Během 45 dní jsem přímo promluvila jednou týdně jen s prodavačkou v obchodě brzy ráno, kdy tam ještě skoro nikdo nebyl. Nedotkla jsem se živé bytosti. Bylo to dost zlé.

Skvěle napsané. Já teda z vlastní zkušenosti můžu říct, že pokud se člověk chystá pustit do opravy střechy, tak je určitě dobré myslet i na její izolaci. Ta je v dnešní době podle mě nezbytná. My se právě do izolace střechy pouštěli před pár měsíci. Nakonec jsme si ji nechali udělat od http://www.strechytomi.cz/ Myslím si, že práci odvedli výbornou. :-)

Moji rodiče nešli ani na procházku, natož aby provozovali turistiku. Měla jsem ale štěstí, můj manžel se pohyboval moc rád, procházky v přírodě nikdy neodmítnul. A když jsem zůstala sama, postaral se o mne syn. Ukázal mi Alpy a já se zamilovala. Po 9 letech už musím trochu zvolnit, ale pokud budu chodit, chci alespoň 1x v roce do sebe načerpat tu krásu přírody. V zimě mi musí stačit fotografie a těšení se na další výlet do hor.

Kdo je zvyklý jen otočit kohoutkem, nedovede si něco takového ani představit. Kdykoliv stojím pod sprchou, vnímám to jako obrovské dobrodiní a to dvojí - voda je a teče bez mého přičinění. Většina lidstva takový přepych nezná. Hezky jste to připomněl.